1. Peníze různých států jsou dnes různým zbožím. Lidé mají povinnost přijímat toto zboží v transakcích pod pohrůžkou trestu.
2. Monopolní právo produkovat toto zboží (emitovat zákonné platidlo) na území určité politické jednotky má bankovní systém.
3. Banky vytvářejí peníze při každém navýšení účtu klienta, pokud toto navýšení není zároveň doprovázeno odpovídajícím snížením účtu jiného klienta v bankovním systému. Peníze jsou vytvářeny „ze vzduchu“, „jediným tahem tužkou“.
4. Nad bankovním systémem dohlíží centrální banka, jíž jsou obchodní banky ze zákona podřízeny a spolupracují s ní sítí jak vynucených, tak dobrovolných vztahů.
5. Centrální banka ovlivňuje celkovou schopnost bankovního systému úvěrovat své klienty a tím i výši peněžní nabídky. Nejedná se však o nějaké „exaktní řízení“, centrální banka nemá perfektní a přímou kontrolu nad výší peněžní nabídky.
6. Banky musí splňovat jisté kapitálové požadavky, tj. pokrývat riziková aktiva vlastním kapitálem. Kapitálové požadavky kladené na banky jsou poslední kotvou úvěrové expanze. Pokud z nějakého důvodu banka musí nečekaně odepisovat velké částky do nákladů a snižovat tak svůj kapitál, celá úvěrová pyramida se začne hroutit.

O tom, jak vznikají peníze na (svobodném) trhu, jsem již několikrát
více či méně podrobně popisoval. Jedna nebo více směnovaných komodit
začne být poptávána více jako prostředek směny než pro spotřebu či
produkci. V průběhu tohoto procesu začnou účastníci ekonomické
spolupráce (trhu) kótovat své prodejní a nákupní ceny směnným poměrem
k této komoditě. To dále posiluje pozici této komodity jako prostředku
směny a umožňuje rychlé a jednoduché srovnání cen napříč ekonomickým
systémem a ekonomickou kalkulaci.

Ve všech vyspělejších společnostech zaujaly v průběhu společenské
evoluce výsadní místo prostředků směny vzácné kovy, zejména zlato a
stříbro. Předurčují je pro to jejich v tomto ohledu až překvapivě
dokonalé vlastnosti – relativní vzácnost, homogenita a ryzost, snadná
dělitelnost až na atomickou úroveň a trvanlivost daleko přesahující
běžné lidské obzory. Prostě peníze „bohem stvořené“.

Dnes je penězi něco jiného. Něco, co nevybrali sami lidé metodou
pokusu, omylu a učení se v miliardách dobrovolných transakcí. Bylo jim
to nařízeno vládami pod pohrůžkou trestu při odmítnutí. Bylo jim to vnuceno.
Dnešní peníze se tedy nazývají vynucené peníze (fiat money). Samotný
průběh vnucení, jeho důvody a historii proberu v jiném článku. Jen
zmíním, že vlády se v průběhu historie vždy pokoušeli nutit občanům bezcenné věci jakožto peníze a vždy se snažili zvýšit svou kontrolu nad trhem – s penězi a finančním systémem na prvním místě.

Proč a jak v tomto vnucení vlády ve 20. století uspěly, zatím nechám
stranou, včetně jeho důsledků. Dnešní článek se však stane startovacím
bodem pro několik dalších, které budou zevrubnou kritikou současného
finančního systému z hlediska ekonomického, právního a morálního a
nenechají na něm nit suchou. Aktuální krize zejména v USA bude vhodným
pomocným materiálem. Vše bych rád zakončil článkem „Svět zasahuje proti
krizi aneb propaganda finančního socialismu“.

Co je tedy penězi dnes? Všichni to vědí. Zčásti barevné papírky
s čísly beze smyslu a „hrdiny národa“, zčásti účetní zápisy v účetních
knihách finančních institucí, zejména bank. První se nazývá oběživo,
druhé elektronické peníze. Souhrnně poté hotovost. Hotovostí se běžně
nazývají všechny vklady splatné na požádání nebo do 24 hodin plus
oběživo (mince a bankovky). Tolik k fyzické podobě.

Z hlediska ekonomického jsou peníze zboží a výsadní právo produkovat
toto zboží na území určité politické jednotky má bankovní systém. Nad
tímto systémem produkujícím peníze dohlíží instituce pověřená státem –
centrální banka. Peníze jsou zbožím, jehož nepřijetí v transakci na
území dané politické jednotky je trestáno státním aparátem. Peníze
různých států jsou tedy různým zbožím, stejně jako jablka a
hrušky. Stejně jako jablka a hrušky se také obchodují na měnových
trzích, čímž se mezi nimi vytvářejí směnné poměry – měnové kurzy.

Měnové kurzy jsou ceny jako všechny ostatní ceny na trhu. Obyvatelé
daného území jsou zvyklí vyjadřovat ceny všech ostatních statků
vzhledem ke svým penězům a stejně to dělají s cizími měnami. Kilo
jablek za 40 Kč, 1 euro za 25 Kč.

V čele finančního a bankovního systému neodmyslitelně stojí
centrální banka. Každá obchodní banka ji musí poslouchat a musí s ní
spolupracovat. Má u ní založeny minimálně dva účty. Jeden se nazývá
účet rezerv a druhý běžný účet. Účet rezerv slouží k uchovávání
povinných minimálních rezerv (PMR) a k vypořádávání platebního styku.
Běžný účet slouží k výběru či skládání oběživa z nebo do centrální
banky.

Prostředky obchodních bank uložené na účtech centrální banky se nazývají likvidita. Likviditu banky používají k udržování PMR, platebnímu styku, výběru oběživa, obchodům s centrální bankou a mezi sebou. Množství mezibankovní likvidity mimo jiné ovlivňuje celkovou schopnost bankovního systému úvěrovat své klienty.
Všechny operace, které vedou ke změně množství mezibankovní likvidity,
též nepřímo ovlivňují schopnost bankovního systému poskytovat úvěry a
tím i peněžní nabídku, protože:

Zdaleka největší množství peněz dnes vzniká při
poskytování úvěrů obchodními bankami a většina peněz v ekonomice je
tohoto úvěrového původu.

Při poskytování úvěru obchodní banky vytvářejí peníze, nepůjčují peníze, jež do nich někdo předtím vložil.
Z účetního hlediska banka v aktivech zvyšuje pohledávky za klienty -
úvěry a v pasivech zvyšuje závazky za klienty – běžné účty. Navyšuje svou bilanční sumu o výši poskytnutého úvěry neboli vytváří majetek. Peníze vkladatelů se stávají součástí mezibankovní likvidity.

Jakýkoliv subjekt, který není bankou, při poskytování úvěru
nevytváří peníze. Pokud někomu půjčíte 1000 Kč, z účetního hlediska si
v aktivech snížíte stav pokladny a zvýšíte stav pohledávek. Vaše
bilanční suma zůstává nezměněna. Při poskytnutí úvěru jste nevyprodukovali nové peníze. Obchodní banka ano. Úplně obecně:

Peníze vznikají při každé operaci, kdy obchodní banka
kredituje účet nějakého klienta, aniž by zároveň s tím došlo ke snížení
stavu účtu jiného klienta v bankovním systému o stejnou částku.

Do toho mimo poskytování úvěrů spadá i výplata mezd zaměstnancům
banky, připisování úroků na účty klientů, koupě aktiv od nebankovního
subjektu. Stejný vztah platí mezi centrální bankou a jejími klienty,
obchodními bankami. Mezibankovní likvidita vzniká pokaždé, když
centrální banka kredituje účet obchodní banky, aniž by ve stejné výši
snížila účet jiné.

Při opačné operaci peníze samozřejmě zanikají. Při splácení úvěru zanikají peníze ve výši poskytnuté jistiny.
Úroky končí na účtu rezerv, stávají se součástí mezibankovní likvidity
a výnosů banky. Obecně peníze zanikají při každém snížení účtu klienta
banky, jež není doprovázeno stejným zvýšením účtu jiného klienta
v bankovním systému. No není dnes produkce peněz opravdu hezký byznys?

Centrální banka ovlivňuje množství mezibankovní likvidity „operacemi
na volném trhu“. Pokud se domnívá, že likvidity je příliš, provádí
stahovací repo obchody (reverzní repa), v opačném případě dodává
likviditu. ČNB běžně stahuje likviditu prostřednictvím repo tendrů.
Řekne bankám: Uložte si u mne likviditu za dvoutýdenní repo sazbu (nyní
3,75%), dám vám za ni jako zástavu bezrizikové cenné papíry (státní
dluhopisy, poukázky ČNB) ve výši 98% hodnoty uložené likvidity. Poté si
to vyměníme zpět a vy dostanete navíc úroky.

Banky takto mají možnost generovat bezrizikové zisky a budou to
dělat tím více, čím bude repo sazba vyšší. Zároveň s tím budou snižovat
svou schopnost úvěrovat své klienty, vytvářet tak peníze a dále
zvyšovat peněžní nabídku.

Likviditu také banky intenzivně obchodují mezi sebou za mezibankovní
úrokové míry (např. PRIBOR – Prague InterBank Offered Rate). Likvidita
se v důsledku vypořádávání platebního styku mezi klienty různých bank
neustále přelévá mezi rezervními účty jednotlivých bank. Protože banky
na svých rezervních účtech musí udržovat PMR, banky s nedostatkem
likvidity si půjčují od bank s jejím přebytkem. PMR jsou dnes
předepsány jako 2% z výše vkladů, jejichž splatnost nepřevyšuje 2 roky.

Další brzdou zvyšování peněžní nabídky prostřednictvím úvěrové
expanze kromě PMR (které jsou v některých zemích nulové) jsou
kapitálové požadavky kladené na banky a finanční instituce. Banky musí
udržovat vlastní kapitál ve výši určitého procenta z rizikově vážených
aktiv. Protože běžné úvěry společnostem či jedincům mají rizikovou váhu
100%, musí banka každý takový úvěr zčásti pokrýt vlastním kapitálem.
Zatímco likviditu k udržování PMR si banka vždy může půjčit, vlastní
kapitál si z definice půjčit nemůže. Kapitálové požadavky kladené na
banky jsou dnes určitě lepším hlídacím psem úvěrové expanze než PMR.

Malá rekapitulace:

1. Peníze různých států jsou dnes různým zbožím. Lidé mají povinnost přijímat toto zboží v transakcích pod pohrůžkou trestu.
2. Monopolní právo produkovat toto zboží (emitovat zákonné platidlo) na území určité politické jednotky má bankovní systém.
3. Banky
   vytvářejí peníze při každém navýšení účtu klienta, pokud toto navýšení
   není zároveň doprovázeno odpovídajícím snížením účtu jiného klienta
   v bankovním systému. Peníze jsou vytvářeny „ze vzduchu“, „jediným tahem
   tužkou“.
4. Nad bankovním systémem dohlíží centrální banka, jíž
   jsou obchodní banky ze zákona podřízeny a spolupracují s ní sítí jak
   vynucených, tak dobrovolných vztahů.
5. Centrální banka
   ovlivňuje celkovou schopnost bankovního systému úvěrovat své klienty a
   tím i výši peněžní nabídky. Nejedná se však o nějaké „exaktní řízení“,
   centrální banka nemá perfektní a přímou kontrolu nad výší peněžní
   nabídky.
6. Banky musí splňovat jisté kapitálové požadavky, tj.
   pokrývat riziková aktiva vlastním kapitálem. Kapitálové požadavky
   kladené na banky jsou poslední kotvou úvěrové expanze. Pokud z nějakého
   důvodu banka musí nečekaně odepisovat velké částky do nákladů a
   snižovat tak svůj kapitál, celá úvěrová pyramida se začne hroutit.

Pokud by problematika někoho hlouběji zajímala, nelze mu než vřele
doporučit knihy profesora Jílka Peníze a měnová politika a Účetnictví
bank a finančních institucí. Profesor Jílek je expertem ČNB na finanční
trhy, absolvoval odborné pobyty v mnoha centrálních bankách a externě
přednáší na VŠE v Praze. Nejedná se o akademického pisálka trpícího
posvátným obdivem k akademickým ekonomickým autoritám, jež by
nekriticky papouškoval vše původně z Ruska a nyní z Ameriky. Z tohoto
důvodu by jeho kapitoly o měnové politice mohly zklamat všechny
příznivce „chybných matematických modelů, jimiž je bankovnictví zcela
přesyceno“ (J.J.).

clanok je prebraty zo serveru http://myego.cz od autora Drugstar